Hlavní útvary divize Galizien (divize ukrajinských nacistů sloužících Hitlerovi), jedenáct tisíc důstojníků a vojáků, poslali na frontu začátkem července. Jejich předvoj, zvláštní průzkumná setnina, která v tomto prostoru operovala od začátku června, zavraždila do jejich příchodu více než tisíc pět set civilních obyvatel. Další tisíce pomáhala deportovat na práci do Německa. Osadu Obešlo vypálila do základů, jejích dvě stě osmdesát sedm obyvatel usmrtila. V zajateckém táboře Zoločev se zúčastnila vraždy dvou tisíc sovětských zajatců. Během trestních akcí postupovala podle schématu vypracovaného a nacvičeného již ve výcvikových táborech: obyvatele vesnice nahnali do jednoho místa, žádali, aby vydali Židy, komunisty a partyzány, zastřelili nebo oběsili několik desítek náhodně vybraných osob a nakonec zbylé oběti pozavírali do stodol a domků a upálili je. Nešetřili ani děti, ženy a starce. Měli po ruce pojízdnou plynovou komoru.

Divize přesunutá do tohoto zpacifikovaného prostoru se stala součástí armádní skupiny Severní Ukrajina, jejího 13. sboru 4. tankové armády. Do bojů ji nasadili hned druhý den poté, co sovětské jednotky 1. ukrajinského frontu zahájily 13. července ofenzívu proti této armádní skupině. Kryla ústup 13. sboru. Svůj úkol nesplnila a ocitla se v obklíčení u města Brody společně s dalšími osmi nacistickými divizemi. Parní válec Rudé armády ji doslova rozdrtil. Černé dny katastrofální porážky v brodském kotli skončily 22. července.

Neslýchaný výprask měl nedozírné následky. V průběhu jediného týdne ztratila zdecimovaná divize tři čtvrtiny důstojníků a vojáků, mrtvých a zajatých. Panickým útěkem se zachránily jen rozprášené skupinky a jednotlivci. A ti se museli probíjet z nových a nových obklíčení. V hlubokém šoku a depresi se vystrašení skrývali a zoufale shledávali v karpatských lesích nedaleko bývalých československých hranic, a když se jakžtakž dali dohromady, přesouvali je přes Lupków, Medzilaborce, Humenné, Trebišov na Zakarpatsko. Do sběrných středisek v Šeredném a Lincích mezi Užhorodem a Mukačevem se doplazila v šedivých odřených uniformách z rozprášených pluků asi desetina. Tisíc pět set mužů. Vytřeštěné oči, zuřivá bezmoc, žhavá nenávist k bolševikům, to byl obraz těch, kteří si zachránili život.

Ti, kteří se nestačili zachránit útěkem, přešli v Karpatech k Ukrajinské povstalecké armádě (UPA). A UPA je přijala, i když už při verbování dokonce hrozila smrtí těm, kteří do divize Galizien vstoupí. Kromě jiného proto, že se tím omezovaly možnosti získat členy do vlastních řad. Časem se však se skutečností smířila, protože divize jí vlastně bez práce vytvořila vynikající školicí základnu. Nyní se její kádry vracely. Mužstvo i důstojníci. Pozdější velitel praporu Jahoda, pozdější velitelé oddílů Horn, Lysowyk, Burevyj a mnozí další, zejména ale Bej, zástupce Szuchewicze, byli bývalými důstojníky této divize.

Novým v pravém smyslu slova. Jestliže před rokem byli rekruty Ukrajinci pouze z Haliče, nyní přijímali všechny temné živly, které byly po ruce. Policajty, starosty, kolaboranty, vedoucí pracovníky úřadů, podsvětí z území celé Ukrajiny, odkud utekli před postupující Rudou armádou. Lákali a nutili i dělníky z východních a pohraničních oblastí, nahnané do Německa, dokonce i válečné zajatce. Bezohlednými způsoby se podařilo doplnit a zformovat divizi v síle šestnácti tisíc důstojníků a mužů.

Zástupce velitele záložního pluku Eugen Pobiguščij–Ren si zapsal do válečného deníku: „Opět scházejí naši důstojníci. Rozumím, že generál Freitag chce obsadit setniny německými důstojníky včetně čet, ale i německého personálu je nedostatek. K divizi se vrátilo dvě stě absolventů z důstojnických a poddůstojnických škol. Všichni je zakončili úspěšně, ale kursy byly ve skutečnosti teoretické, ne praktické. Zkušenosti měli získat až v bojích. Nastala změna v záložním pluku. Přišel nový velitel plukovník Marx. Mne jmenovali jeho zástupcem se zvláštními výcvikovými úkoly. Spolupráce s ním je velmi přátelská. V důsledku zhoršené vojenské situace německé vrchní velení nakonec souhlasilo, aby se divize přece jenom jmenovala ukrajinská a dokonce kupodivu souhlasilo, aby se ukrajinská národní zástava vyvěšovala vedle německé.Když však měl začít víceméně běžný vojenský výcvik nově zformované divize, na Slovensku vypuklo nečekaně povstání. Štáb naší divize dostal rozkaz vyslat tam hned bojovou skupinu a potom tam přemístit celou divizi k dalšímu výcviku.

Po vypuknutí národně osvobozeneckého povstání na Slovensku rozhodl 22.9. 1944 Hlavní velitelský úřad SS, Berlín–Wilmersdorf okamžitě vyslat na Slovensko část sil divize Galizien, nově formované z banderovců a dalších ukrajinských nacistů. Jednalo se o prapor granátníků, posílený četou lehkých pěchotních děl a četou protitankových děl. Bojovou skupinu tvořilo 900 vojáků, kteří se hlásili dobrovolně. Zejména ti, kteří slyšeli, že na Slovensku zajali bolševičtí partyzáni hodně rodin ukrajinských utečenců, které je nutné zachránit. Velitelem jmenovali podplukovníka Wildnera, bývalého důstojníka slovenské armády, Volksdeutsche, přezdívaného též otec Wildner. Kulhal a vždy chodil s holí.“

Už 29. září vyložili v železniční stanici v Zemianských Kostolanech štáb, průzkumnou četu, velitelskou rotu, tři střelecké roty, rotu těžkých zbraní, četu ženistů, spojovací četu a baterii polního dělostřelectva – všech devět set důstojníků a mužů této bojové skupiny. Z Oslian se přesunuli po vlastní ose do Pily, do blízkosti bojové skupiny Schill, nejelitnější německé jednotky, která se probíjela Pohroním, rozhodujícím úsekem Povstání. Skupiny dobyly Žornovici a spojily se. Wildnerovci se vrhli na oddíly ještě nekompletní druhé paradesantní brigády. Útočili na Svátý Kříž, svedli těžký boj o Výhně, obsadili Banskou Štiavnici, Banskou Belou, Kozelník. To byl začátek jejich krvavé cesty přes Slovensko. Potom dobyli Krupinu, udělali vlevo v bok a obrátili se na sever, na Babinou a Zvolen.

Část štábu, který zůstal v Krupině, čekalo překvapení. Kolem půlnoci předvedla německá hlídka dva muže, jednoho s krajáčem na mléko v rukách. Představili se jako Ukrajinci z Haliče, farář Levickij a Dmitrij Osadčuk. Vypověděli, že jsou z vojenského tábora Oremov Laz, kde žijí desítky haličských rodin, mnozí z nich příbuzní vojáků z divize SS Galizien. Tábor zprvu hlídala slovenská jednotka, přešla však k partyzánům. Od té doby jsou bez ochrany, žijí v neustálém strachu a o hladu. Jejich baráky prohledávali jednou sovětští, podruhé slovenští partyzáni, zažili přestřelku s německými tanky, byli také mrtví. V zoufalství se vydali na cestu do Krupiny, jako že koupit mléko pro děti, protože se doslechli, že ve městě už jsou Němci. Prosili o rychlou pomoc; může se stát nejhorší.

Utečenci si všimli, že slovenské orgány zabezpečují jejich transporty se zjevnou nechutí. Prověrka dokladů na hraničním přechodu trvala tak dlouho, že lidé spali i dvě tři noci pod holým nebem. Policie, financové, úředníci, železničáři jim dělali vyložené naschvály a doslova bojkotovali nařízení bratislavské vlády. Společně s civilním obyvatelstvem vyzývavě a výsměšně vyzvídali, co udělali, že se bojí Rusů a že před nimi utíkají. Na Slovensku se už nemohou Rusů dočkat. Otevřeně mluvili o ruských parašutistech v horách. Povídalo se o povstání, že užuž začne. V polovině srpna se konečně podařilo z Podolínce vypravit první transport. Koně, vozy, dobytek, utečenci, všichni dohromady. Druhý den zastavil vlak na nádraží Pliešovce–Sása. Odtud je dovezli do vojenského tábora Oremov Laz. Další transport byl vypraven do Kokavy a Utěkáče a lidi rozmístili po okolních vesnicích. V prvním transportu byl také doktor teologie, člen vojenské rady a vrchní kněz divize Vasilij Laba, který tak zapáleně kázal, dokonce německy, při jejím slavnostním zakládání. Po Brodech přišel na to, že „vojna není kojná“, a před divizí dal přednost Tisově nabídce. Když na Slovensku zjistil, že každou chvíli vypukne povstání, hnaný strachem umluvil za úplatek tři sta korun slovenských přednostu stanice, aby odpojil vagón s jeho rodinou od transportu, připojil ho k vlaku na Bratislavu, kam taky šťastně proklouzl. Hned se převlékl do uniformy majora SS a vyřídil si odjezd do Vídně, kde se úspěšně ztratil.Jeho krajané museli dál odpovídat na otázky, proč opustili domovy a utíkají do širého světa. Dali jim však práci, jedni u sedláků, jiní v horách, mnozí nastoupili do utekáčské továrny na žárovky. Když vypuklo Povstání, všechny hned dopravili do Oremova Lazu. Cestou potkali dva podobné transporty krajanů, které vezli neznámo kam. Nastala divoká doba. Objevili se ruští partyzáni a navrhovali jim, ať se vrátí domů. Mladé zase nabádali, aby se přidali k nim, což taky mnozí udělali. Až jednoho deštivého dne se objevila německá hlídka a od ní se dozvěděli, že Krupinu dobyli Němci. Vydali se proto hledat pomoc a tam skončilo první zastavení jejich dobrovolné kalvárie. Ne všichni ale měli takové štěstí jako oni.

V těch dnech divize, již v plném počtu 286 důstojníků a 13 999 poddůstojníků a mužstva, dosáhla území Slovenska. 8. října se začala rozvinovat Povážím od Púchova po Štrbu. Její štáb se usídlil v Žilině, velitelství 29. pěšího pluku v Kysuckém Nové Městě, 30. pluku ve Velké Bytči, 31. pluku v Martině, 14. dělostřeleckého v Povážské Bystrici a průzkumného oddílu v Rajci. Za dva dny dosáhla vojska Dolní Kubín, Terchovou, Rakovou, Kolárovice, Svátý Dur, Vrútky, Sklabinský Podzámok. Výcvikově–záložní pluk se rozmístil v Čadci. Za týden, 14. října, mohl už německý generál na Slovensku ve večerním hlášení oznámit: „14. divize zbraní SS granátníků Galizien uskutečnila úspěšně v celém prostoru několik trestných výprav stíhacími oddíly."

„Naši divizi vyslali na Slovensko," psal ve válečném deníku plukovník Pobiguščij, „aby zabezpečovala dopravní tepny a průmysl, bojovala s partyzány a současně se i cvičila. Za klad je možné považovat, že mužstvo uskutečnilo výcvik v opravdovém boji s bandity, i když nebyl tak systematický, jaký by byl v normálních podmínkách v týlu fronty. Naším dalším úkolem byla výstavba obranných postavení větších měst a důležitých dopravních tepen. Jako zástupce velitele záložního pluku rozmístěného v Čadci jsem měl kontrolovat výcvik a vybudovat obranu města. Druhý úkol byl dost těžký. Město obklopovaly kopce a lesy, z nich měl nepřítel velmi dobrý a blízký přístup k městu. Navíc mi denně hlásili nejrůznější sabotáže. Dělníci jednou vykopali obranný zákop tak hluboký, že by v něm voják musel stát na žebříku, aby mohl střílet. Jindy se místní horal silně vzpíral, když jsme chtěli vykácet les táhnoucí se téměř až k městu.

Podnikal jsem také akce proti banditům. Obvykle s jednou setninou. Banditi však velmi dobře znali terén a vždy se vyvlékli z obklíčení, nebo se od nás odpoutali horskými stezkami, které jsme ani neměli na mapách. Výcvik komplikovaly časté stráže a hlídky, stejně jako ochrana nejrůznějších ,punktů´ na křižovatkách nebo na důležitých přístupech k městům. V ten samý den, kdy německý generál hlásil, že divize úspěšně pokračuje ve stíhacích akcích, musel též přiznat: „V prostoru Žilina se stupňuje činnost band. Ruský partyzánský velitel plukovník Popov se pokouší propagandou všemožně rozkládat mužstvo 14. divize. Do této chvíle máme padesát přeběhlíků.“